|
Dne 21. – 22.4.07 jsem se s Iky a Krisem zúčastnila
intenzivního tréninku agility ve Větřkovicích pod vedení Lucky Dostálové a její
„asistentky“ Jany Podolinské. Přípravy na trénink začaly už v pátek
k večeru, kdy jsme s Janou musely naložit tři tunely do auta, abychom
měli na čem trénovat, a při tom jimi nezabrat kufr, abychom pak ještě mohly
naložit psy a věci.
Ranní vstávání bylo šílené, vstávat ještě dříve než do
práce to už je i na mě moc, ale když jsem si uvědomila proč vstávám tak brzy,
tak se nálada hned obrátila o 100%. Naložila jsem psy a věci do auta a přibrala
„asistentku“ Janu (která teda ještě v tuto chvíli nevěděla, že bude
pasována na asistenta), která jela s námi. I když já jsem ve Větřkovicích
byla všehovšudy dvakrát, Jana tam už byla tolikrát, že by člověk čekal, že zná
cestu i nazpaměť. Ale i mistr tesař se utne. Po několika chvílích, když jsem se
v průběhu cesty ptala, jestli jedeme dobře a kudy dále a pořád jsem neměla
jasnou odpověď, se nám nějak zázrakem podařilo dojet do Větřkovic i když jsme
je celé objely a při hledání odbočky do kempu Jana říkala, tudy určitě ne, tady
byl kdysi červený plot a tady tato značka tady nikdy nebyla, jsme úspěšně
v sedm ráno dorazili do kempu. Hned jsme se s Janou ubytovaly a šli
všichni na rozcvičku. No, myslela jsem si, že mám nějakou kondičku, ale při
prvním kolečku co jsem nemohla popadnout ani dech, jsem o své iluze přišla. Pak
hned začala stavba parkuru a běhalo se. Celkem bylo osm tréninku denně a
střídali jsme se na dvou parkurech. Ráda
bych se pochválila ale to bohužel nemůžu, protože mi to vůbec nešlo, ale to
nemluvím o Ikince a Krisovi, ti byli moc šikovní, snad jejich panička bude taky
někdy alespoň trošičku šikovná jako oni.
Když se zrovna neběhalo, tak se probírala teorie a dívalo
se na video, co se za ten den natočilo. Večer jsme pak seděli u táboráku a
opékali buřtíky, které jsme vyhráli v závěrečné soutěží, která byla bez
psů a k újmu přišly jen dřevěné tyčky od slalomu, které nám pak druhý den
chyběly. V deset večer jsme šly s Janou do naší chatičky na vínečko a
popovídat si. No, ještě než jsme vypily pouze sedmičku vína, tak jsem si povídaly,
ale po jejím vypití už jsme se jen smály. Cesta ze schodů a pak po schodech
nahoru zpátky do postele byla pro vraha. Kdo by nás tu noc potkal, tak by si
myslel, že jsme snad vypily pomalu celý bar. No někdy stačí člověku i trošička.
Za to jsme pak usnuly jako když nás do vody hodí.
Ráno začalo opět rozcvičkou a bylo to ještě horší než den
před tím. Pak se opět trénovalo do oběda. Po obědě a teorii už trénoval jen ten kdo chtěl. My
jsme se s Janu rozhodly, že pro
tento víkend nám to už stačí a myslím že i hafíci toho měli dost, kteří byli
celou dobu velmi hodní a ochotní mě celou noc zahřívat až mi bylo horko a
nechápala jsem, jak si někdo mohl stěžovat, že mu byla v noci zima. Jó,
není nad to mít soukromé kamínka.
Opět jsme naložily tunely a pak hafíky a věci a vyrážely
směr domov. Cesta domů už proběhla bez objížděk a s přesnou navigací. I
tak jsme domů dorazily v sedm večer, ale za to příjemně unaveni a
spokojeni. Konečně jsem viděla doma ležet hafany, kteří nestáli u dveří a
nenaznačovali, že by se mělo něco dít.
Moc bych tím to chtěla poděkovat oběma trenérkám
za jejich ochotu a hlavně trpělivost trávit s náma celý víkend a podělit
se o další zkušenosti, kterých není nikdy dost. Už se těšíme na další takovou
akci.
Pac a haf Petra, Iky a Kris 
|
