|
Bylo
nebylo, za sedmi horami, sedmi řekami ... přišel jednou den D, kdy jsem si
řekla, teda spíše mě popíchla moje trenérka a kamarádka Jana, že už je načase
začít závodit. Nedalo jí to ani moc práce mě přemlouvat, i když první závody
jsme plánovaly až na květen. Ale osud tomu chtěl jinak a dříve a tak jsem
běžela s Ikyjako předskokan na Ostravském Acana poháru 2007 dne 3.-4.3.2007. No
jako předskokan vuvozovkách spíše jako někdo, kdo ukázal jak se běhat nemá. Že
chyby nedělá pes, ale jedině psovod. Naštěstí jsme všechny běhy doběhly do cíle
bez újmy na zdraví, pokud neberu nějaké to vyletění z houpačky nebo netrefení
se správně do kruhu za katastrofu, ale úplný normál při nervozitě a neujasnění
si některých povelů. To by člověk nevěřil, že když jde na prohlídku, tak si
říká, to stihnu tady udělat otočku, tady dokonce budu vepředu před psem, ale
ejhle, když se vystartuje, tak najednou pes přede mnou a já hodně za ním a ty
otočky, které jsem si zkoušela, z těch se staly nějaké neidentifikovatelné
vrtule. Ještě že jsem si dala před startem panáka, jinak bych to ostudu
nepřežila a bylo mi alespoň tak krásně teplo po celém těle, i když bych raději
tento pocit měla z dobře zaběhnutého běhu, ale na to si budu ještě muset dlouho
počkat.
Byla to super zkušenost a už se jen děsím prvních oficiálních závodů 1.5 2007 v
Rožnově, tam těch panáků bude muset být asi více.
No a jen taková maličkost na závěr, i když ta asi nebude nikoho zajímat.
Strašně jsem se radovala, že jsem na parkuru nikde nespadla a že jsem doběhla
bez újmy na zdraví i image. Ale když přišel rozhodčí Hüppe při závodění k nám,
abychom nějak zajistili aby ty děti s těma balónkama v ruce (nevím koho napadlo
prodávat nafukovací balónky na psích závodech), kterých se pejsci při běhání
báli, aby zmizeli, jsem byla velmi iniciativní, že to zařídím. Místo abych si
pěkně ohraničení parkuru obešla, kde nebylo, jsem přes něho překračovala a ani
nevím jak, najednou jsem padala k zemi jako hruška ze stromu s pokusem
zachránit co se dá a hlavně sebe. No ale skončilo to tak, že jsem tam ležela na
zádech jak široká tak dlouhá a ještě k tomu placatá a uvažovala jsem, jestli
mám dělat mrtvého brouka nebo rychle utéct pryč. No po hodné chvíli jsem se
teda zvedla, vyděšeným rozhodčím jsem se zarděla a s úsměvem na tváři řekla, že
je všechno o.k. a šla k těm dětem poprosit je aby schovaly ty balónky a
galantně odešla směrem, kudy se chodí na parkur. Na památku jsem si odnesla
velkou modřinu na noze, která mi tuto příhodu připomíná ještě dodnes. No
alespoň jsem doufám pobavila okolí a je to lepší než abych spadla při běhu na
psa, mně totiž padání jde až moc dobře.
Děkuji i tak všem, kteří mě podrželi (teda né tak docela, když jsem spadla) a
kteří mi fandili i když jsem byla jen předskokan a věřím nebo spíše doufám, že
příště to už bude jen a jen lepší.
Agility je krásný sport, který vám dá i hodně nových kamarádů a super kolektiv,
který vám bude vždy fandit a utěšovat, když se něco nepovede. Hlavně se
nenechat hned po prvních nezdarech odradit a s úsměvem pokračovat dál.
Pac a haf Petra a Iky 
|
